Příčiny a co předcházelo

I.

Co se stalo ve Španělsku

Co se stalo a co se děje ve Španělsku? Zvláště co se stalo ve věcech církevních? Tyto otázky vyslovují všichni vzdělaní lidé, a obyčejně není pro ně odpovědi. Účelem těchto řádků jest připomenouti nestranně skutečnosti, neboř nestranné vylíčení jest v takovém případě vysvětlením. Je nutno, chceme-li postupovati soustavně, rozlišiti válečné události a události revoluční. Válka a revoluce nejsou souběžnými, leč od 18. července 1936; mezi nimi jest pouze časová shoda, není však shody v událostech. Revoluce, projevivší se různým způsobem od prohlášení republiky r. 1931 - ba i dříve ˇ vypukla 16. února 1936, ve chvíli, kdy se již jevilo volební vítězství "Lidové fronty". Od té chvíle vypukla a rozvíjí se v společenských otřesech, zaviňujíc mizení autority a pořádku. Nabývá trvání a sílí od 18. července 1936 na celé té části španělského území, které zůstalo pod mocí a vládou "Lidové fronty" či, přesněji, marxistických a anarchistických výborů, dosadivších se na její místo. Proti tomu občanská válka počíná vojenským povstáním 18. července, přijavším okamžitě ráz národního obnovení a vzkříšení. 
V území bílých není pak již občanské války, krom oné, jež se odehrává na válečném poli. Za 
frontou není tam revoluce; život jest normální a vše je klidno. V území rudých jest občanská válka na vojenské frontě, ale za touto občanskou válkou, a neobyčejně ji převyšujíc závažností, jest revoluce; ničivá revoluce rozvracející hospodářství, rušící spravedlnost, ničící sociální život a ničící vše, co souvisí s náboženstvím a vírou. 
Nynější stav španělské revoluce vzali jsme si za úkol probrati na těchto stránkách. 
Před množstvím vandalských skutků, spáchaných proti všem symbolům, proti všem zřízením a všem lidem, majícím náboženský charakter, táže se světové mínění, nepronikajíc však do hloubky, "jak taková katastrofa byla možná v katolickém Španělsku ?" 
Odpovídáme: Nejde o rozpad katolického Španělska, jaký by bylo lze připisovat stavu vlažnosti a vnitřní porušenosti, ale Katolická Církev byla cílem divokých útoků nepřátel, a zdrojem jejich byla chuť  ničiti a vyhubiti ji. 
Tyto útoky vedli ti, kdo vidí v Katolické Církvi a vůbec v křesťanském náboženství, nejvážnější překážku štípení komunismu nebo anarchistického syndikalismu, o nichž nelze zapříti, že jsou vlastní podstatou a přirozeností úplně bezvěrecké. Divoké pronásledování osob, chrámů a katolických zřízení ve Španělsku se rozšířilo, a nepatrnými výjimkami, .na celé jeho území, od chvíle, kdy "Lidová fronta" následkem voleb 16. února 1936 se zmocnila vlády. 
Hned po těchto volbách snaží se levá vláda vzíti stranám pořádku živly organizace a obrany, zatím co sama trpí, s cynickým uspokojením, výtržnosti, které jsouce prý jen občasnými výbuchy,  neprozrazujíce zřejmého plánu - s líčenou samovolností se páchaly všade. Zvláště ve středním Španělsku, v Murcii a v Andalusii byly nejvážnější výtržnosti proti církvi, selskému majetku a organizacím pravice. Docházelo k vraždám i požárům, jejichž viníky byly sovětské a anarchistické výbory, ustavené již v mnohých vesničkách. V tom Ize již postřehnouti předehru hromadného ničení, jež bude o několik měsíců později rozpoutáno k vyvolání občanské války. 
V tomto období, v němž výstřední živly "Lidové fronty" vedly útok, trvající od 16. února do 18. července, vláda působí dojmem neexistující, nebo klidně trpí nepořádky. Nečiní ničeho, aby jim zabránila, nebo je potlačila. Dokonce ani nepronáší odsouzení událostí, rozvracejících mravní, právní a politický řád v zemi, ničících životy a majetek a plenících umělecké poklady národa. 
Výtržnosti se množí; vláda vyzývavě spolupracuje. Dne 13. července účastnila se zavraždění Calva Sotela, vyvolavši touto vrcholnou provokací zhnusení u vojenských kruhů a jeho projev všeobecným povstáním. Hnutí národního probuzení se zrodilo a je činem zákonné obrany. Překvapující věc: po celou onu dobu, trvající od února a července nebyl v Katalánsku zaznamenán téměř žádný čin podobné výtržnosti. Vláda generality, jež vyšla z vězení - kde pykala za říjnové povstání r. 1934 ˇ zdálo se, že si přála ve vlastním zájmu, .aby Katalánsko se jevilo oasou míru. Měl v tom být viděn důkaz, že řád je  výhradně problémem vlády, a že důvody, uváděné levými k vysvětlení revolučních záchvatů lidových vrstev jsou prostě cynické. Lidové vrstvy neoddávají se nějakým výtržnostem v Katalánsku od 16. února do 18. července. To je důkazem, že v lidu není nijakého roznícení vášní proti kněžím, nijaké touhy po ničení. Kdyby takové vášně a touhy existovaly, nebylo by je možno ničím zadržeti, aby se neprojevily týmž způsobem jako v ostatním Španělsku. 
Ono domnělé protikněžské cítění davů se neprojevilo - ve Španělsku od 16. února, v Katalánsku od 18. července - leč tam, kde komunistické a anarchistické výbory ovládaly ulice. Katolická církev se sama nerozpadne. Byla dána na milost a nemilost ničivým silám. Španělsko za prvá dvě léta republiky, pak od února 1936, podléhalo vládám, oklamavším zemi. Slíbily jí, před utvořením republiky, úplnou náboženskou snášenlivost: "Svobodná církev ve svobodném státě"; a tato snášenlivost se postupně proměnila v legální pronásledování, a pronásledování zločinné. 
Požáry chrámů udály se již v Madridě a na jiných místech Španělska v květnu r. 1931, sotva několik měsíců po nastoupení nové vlády. Ministr vnitra podává zoufalý protest, plný naivní upřírnnosti a nejpřednější stoupenci levice vydávají pohoršený protest, vyjadřující se v manifestu lyrického rázu, jenž jest podepsán tak různorodými osobnostmi, jako doktorem Gregoriem Maraňonem a katalánským básníkem Gabrielem Aloznarem. 
Protináboženské násilnosti propukají ve Španělsku vždy při anarchistické agitaci - jako r. 1932 v poříčí Cardoner - nebo vždy při revolučním hnutí, jako v Katalánsku a v Aaturii v říjnu 1934. Nikdo se tedy nepodiví, že opět počal boj proti náboženství, jakmile se "Lidová fronta" zmocnila vlády 16. února 1936. Vědělo se jistě, že k ohavnostem skoro tradicionelním dojde, zvítězí-li "Lidová fronta". Propagandisté z pravice i středu bezustání před tím varovali. Budoucnost nebyla nikomu nejasnou, jako nebyl nikomu tajemstvím program stoupenců levice, skrývaný maskou liberalismu, a rozvratné programy marxistických socialistů a anarchistických svobodářů, jimž k provedení jejich plánu bylo třeba vládnouti vojskem a ovládati dokonale ulici. 

II.

Materialismus proti spiritualismu

Co se stalo ve Španělsku, nemůže udiviti nikoho. Nikomu z účastníků politických a sociálních bojů naší doby není neznámo, jaký jest náboženský program marxistů: spočívá na naukách Marxe a Lenina, a prvního uskutečnění v praxi dožil se v leninovském Rusku. 
Oficielní šiřitelé marxismu říkají otevřeně: "Náboženství jest opium národů" - je to věta Marxova, ne Leninova, jak mnozí neofyté španělského komunismu podsunují. Takové je základní pravidlo marxismu, jehož se vzhledem ke katolickému náboženství má přidržet každý revoluční proletář. Pojem Boha - napsal Lenin Gorkému v prosinci r. 1913 - vždy uspával a zeslaboval "sociální cítění" a podroboval utlačované třídy jeho pomocí víry v božstvo utlačovatelů. 
Marxistické bezbožství nemá ničeho společného s antiklerikalismem. Antiklerikalism ovšem připravuje ducha k divokému ničení náboženských vyznání (to alespoň se stalo ve Španělsku, kde marxisté a anarchisté žali setbu, zasetou protiklerikály). Dle své logiky zavrhli však marxisté protiklerikalismus, považujíce ho za měšťácký a neformující v tom, že náboženský problém podřizuj stanovisku čistého rozumu, řeše ho svobodnu vyznání. 
Marxismus mu vytýká, co Lenin zve "idealistickou abstrakcí" protiklerikálů. Podřizuje problém plánu třídního boje a řeší ho potlačením všeho náboženství, docilovaným pronásledováním všeho vyznání a přísně protináboženskou výchovou mladé generace. Pro marxismus jest "svoboda náboženských vyznání", jak ji hlásali liberálové, měšťáckým cítěním a musí zmizet právě tak jako sama buržoasie. 
Marx a Engels, k uskutečnění svého pojetí světa, napadli náboženství, považujíce ho za pocházející z buržoasie, a to dokonce "z malé buržoasie". Každé náboženství - soudili - snaží se ospravedlnit světový řád, který ho zplodil; náboženství není soukromou věcí. Chceme-li změnit společenský řád, musíme skoncovat s jeho náboženstvím." To právě bylo včera prováděno v Rusku, a dnes - strašným způsobem - ve Španělsku. 
Již ve svých přípravných spisech ad r. 1844, došli 
Marx a Engels k ztotožnění bezvěrství a komunismu, jsouce jisti vítězstvím komunismu v budoucnosti. Ve všech svých dílech nazírají na náboženství jako hlavního nepřítele; obviňují ho, že jest nástrojem k ovládání podrobených tříd. Komunisté útočí právě na nauky druhé internacionály, protože zapomněla, dle jejich názoru, že marxismus žádá bezvěrství bojovné i bdělé. 
Marxismus, nadto není materialismem, omezeným zásadami. "Proti náboženství se musí umět bojovat", píše Lenin. A jak? "Nesmí se" - dodává "proti náboženství abstraktně ideologickým kázáním." "Kritické zbraně" - napsal Marx, - "se nemají nahrazovat účinnou kritikou zbraní." "Boj proti kněžím" - píše ještě v r. 1869 - "má se rozvinouti zvláště v katolických zemích." Aby se přemáhalo náboženství, nutno vyrvat jeho společenské kořeny: taková jest oficiální nauka založená, opakujeme, na Marxových a Engelsových spisech. Tato nauka, dle oficielního vykladače p. Luciena Henryho, doznala skvělého rozvinutí Leninem a bolševiky ... a ,projevila se ještě skvělejším užitím. Taková jest i nauka katalánských anarchistů. Jeden z nich, člen rudé vlády, potvrzuje to v knize, vydané loni v říjnu: "Nebezpečí v pozadí": 
"Zničení církve jest skutkem spravedlnosti. Popříti Boha, kdyby ho bylo, k dobru revoluce, co se zdvihá národ roznícený spravedlivým hněvem, jest přirozené a lidské opatření . . ." Autorem jest Peiró, jediný mezi vůdčími osobnostmi anarchistů, jenž se odvážil odsouditi, jako zbytečné činy, vraždy a pronásledování! 
Pravé štěstí národů - napsal již Marx r. 1840 - žádá zrušení náboženství." "Vím - dodal svým nezáživným způsobem - "že mé osobní svědomí, uvažuje-li se o něm v jeho podstatě, se potvrzuje, ne náboženstvím, ale velmi přesně, zničeným, překonaným náboženstvím. 
Engels se posmívá prostoduchým lidem, snažícím se sblížiti komunismus a křesťanství; tito lidé jsou bědnými křesťany i bědnými komunisty, neboť křesťanství jest nepřítelem komunismu. 
Jeho žáci v dnešním Španělsku se však nepoučili z Engelsovy výstrahy: "Útočí-li se divoce na náboženství, dává se mu svatozář mučednictví a prodlužuje se mu život." V této stručné studii netřeba připomínat vše, čím se liší ráz myšlének anarchisty a komunisty v otázkách, týkajících se Boha a náboženství. Marx jest zřejmě chladným vedle typu žhavého vzbouřence, jakým jest Bakunin. K tomuto věřícímu na ruby pokoušeli se přirovnávati španělské paliče chrámů. Přirovnání jest mylné. Tito paliči jsou spíše zločinní, než prokletí, spíše nevěřící než zoufalí. Ostatně komunisté a anarchisté se dokonale shodli ve Španělsku na poli protináboženských hrůz. 
Španělští anarchisté již dávno přestali býti žáky Blanquiho a Bakunina, kteří a Kropotkinem a marxisty toužili po potlačení náboženství a na rozdíl od Marxe, stoupence násilí, představovali si, že by bylo lze potlačit je vládní.m nařízením. Engels se posmívá francouzským komunistům, kteří r. 1871 prohlásili v Paříži dekretem - jako členové konventu r. 1793, - že existence Boha se ruší. Vzdor anachronismu dožil se tento čin ozvěny r. 1932 u španělských cortesů, když ;předseda Rady, p. Azaňa prohlásil s ministerského křesla: "Španělsko přestalo být katolickým." 
Opakujeme: anarchisté zapřeli Bakuninovu tradici. Považují se, právem, za marxističtější než Stalinovo Rusko. Sledovali doslovně protináboženskou teorii Marxovu, převzali praxi, zahájenou Leninem a dokonce dali jí vyhraněnější ráz. Dlouho se stranili voleb a politiky. Teď si osvojili radu Engelsova a Bebelovu: "Opakovat dělníkům, že mají stál zůstati stranou politiky, jest vrhnouti je v náruč farářů a republikánských měšťáků." Španělští anarchisté vyčkali vhodného okamžiku ke spojení s republikánskými měšťáky, aby jich použili k dosažení moci a jsouce pak u moci, kromě uskutečnění ostatního jejich programu, k zabíjení kněží. 

III.

Marxistický a anarchistický duch Španělska

Jsou lidé, kteří majíce povrchní znalost věcí, domnívají se, že události ve Španělsku jsou specificky španělským zjevem, důsledkem rozkladu a úpadku katolicismu na tomto .poloostrově. 
Náboženské názory ve Španělsku podlehly, od francouzské revoluce, krizi, již utrpěl celý současný svět. Tato krize se projevila, protože do proletářských davů pronikly materialistické názory, odvozující veškeren pojem duše z lidského svědomí, a s ním i všechnu mravnost a zodpovědnost, i pojem konečnosti a nadpřirozeného. 
V tomto oboru náboženské myšlenky marxisté a anarchisté, vycházejíce z různých zásad a majíce vzhledem k společenskému řádu různé cíle, skončili nicméně dokonale v těchže pojetí. Křesťanství, po zápase s filosofií osmnáctého století a proti onomu druhu materialismu, jímž jest vědátorství devatenáctého století, muselo čeliti marxistickému bezbožství. Dnešní zápasy se omezují konečně na zápas spiritualismu a materialismu. Nejpevnějším bojovníkem spiritualismu jest náboženství, co nejspolehlivějším a nejráznějším bojovníkem materialismu jest komunistický atheismus. 
Různost názorů o nejúčinnějším způsobu boje proti materialismu v křesťanském světě a vyvolání obnovy křesťanství zavinily mezi církvi věrnými politováníhodné neshody; a přec všichni uznávají, že společný nepřítel jest v podstatě bezvěrecký materialismus. Je jisto, že u lidí, tvrdících, že jsou křesťany, možno najíti živly a jednání čistě materialistické; rovněž je jisto, že můžeme nalézti opravdovou duševnost u lidí, myslících, že jsou komunisty či se za ně prohlašujících. Být nedůsledným jest lidské, ale nemění to ničeho na základním problému. Dva tábory stojí proti sobě neochvějně. Na jedné straně náboženský duch, snažící se o vzkříšení a udržení velkých tradic, tvořících duchovní poklad lidstva, snažící se o stálý vzestup lidského svědomí při všech pohromách a všech politických zápasech v nichž se tříští národy, jenž sice přiznává, že člověk je přirozeností nakloněn zlému, ale dává mu možnost zdokonalení a spásy. 
Na druhé straně materialismus, snažící se o potlačení svědomí v člověku - sníženém k roli pracovníka - o potlačení vše'ho, co pobádá k nadsmyslným cílům, vší duševnosti a mravní útěchy; jenž prostě chce zničiti co nazývá "opiem", aby uskutečnil nový řád, založený výhradně na hospodářském základě, k zabránění, aby početnější nebyli využitkováváni méně četnými. Tento materialismus chce zříditi na jistých a hmotných základech sociální spravedlnost, rovnost lidí a vrátiti člověku onu původní dobrotu a sílu, kterou náboženství v něm porušilo. Materialisté jdou do boje ve jménu svobody a ničí ji nelítostně ostatním tou měrou, jakou ji sobě získávají. A tak nemá svoboda útulku krom toho, který jí skýtají spiritualisté. V tom není konečně ničeho překvapujícího, neboť duch jest svoboda; hmotařství (materialismus) nemůže být leč tyranstvím. Boj proti náboženství stává se bojem proti duchovnosti (spiritualismu); ustupuje-li náboženství, ustupuje právě tak duchovnost. 
Marxistické či anarchistické bezbožství tím, že se dovolává třídních požadavků, proniklo do proletářských davů a proměnilo se v náhražku náboženství, mravnosti a politiky. Jeho proniknutí možno pozorovati, ať s větší či menší silou, v celém světě. A celý svět bojuje s větším či menším úspěchem, a větší či menší jistotou, s programem, více či méně odlišným proti velkému poblouznění naší doby. Zvláštní okolnosti, - jejichž zkoumáním se tu není možno obírat, - přály úspěch marxistické straně v Rusku, a dík mocným prostředkům, uskutečnění jejich programu, potlačení náboženské myšlénky. Tak byla v pravdě zničena celá jedna civilizace: východní byzantské křesťanství. 
Svět již znal výstřelky komuny v Paříži. Během druhé poloviny minulého století vnikly silně komunistické a anarchistické nauky do Španělska. Kropotkin nám sděluje ve svých "Pamětech", že kolem r. 1870 měla již Internacionála na Iberském poloostrově přes osmdesát tisíc stoupenců. Koncem století stala se již Barcelona jedním z hlavních středisek světového anarchismu. Šiřitelé nemohoucí v Ženevě a Miláně shromážditi více než dvěstě osob, shromáždili v Barceloně na tisíce posluchačů - dělníků. 
Při nezdarech teroristických atentátů málo lidí z vedoucí elity chápalo hloubku zla. Anarchisté byli prostě pokládáni za jakési osvícence, sice strašné osvícence, protože vrhali bomby, ale neschopné sociálního rozvrácení davů. Působili jen na poli činnosti dělnických syndikátů; nenáviděli totiž politiku a nezasahovali do voleb. Anarchisté pochopili, že zmocnivše se dělnických 
organizací, upevňujíce je, a uskutečňujíce teroristické útoky, mají v rukou páku, která je sama vznese k moci. Jim po boku, v závodění často krvavém, komunisté, nazývající se dosud ,;socialisty", sledují týž cíl, s týmž plánem, užívajíce však prozatím méně krvavého způsobu. Anarchisté organizovali dokonalý "pistolerismus" a užívali ho jako prostředku, aby přiměli dělníky k podřízení jejich syndikátům, divokou výhrůžností se vnucujícím jako nejúčinnější organizace. 
Socialisté dali přednost zpevnění svých posic méně divokými prostředky a spolupracovali s měšťáckou vládou, i když zastupoval vládu takový Primo de Rivera. Socialismus zůstal tedy byrokratickou stranou, reformistickou a skoro oficielní. Jeho upevnění přichází ustavením republiky. Ministerstvo Práce, Financí a Vyučování i Veřejných prací jsou v rukou socialistů. Strana živí z národního rozpočtu své nejčinnější stoupence. Tak upevňuje svou moc, zvětšuje svůj vliv a přednostní postavení. Má nejmocnější vliv na davy v Biskajaku, v Asturii a v Madridě, v Estremaduře a v části Andalusie. Anarchismus, nebržděný od počátků republiky, získává nespokojenců; posilňuje posice v Katalánsku, ve Valencii, v území Ebre a Murcie, v Andalusii. Stalinovské nebo trockistické buňky mají za prvých dvou let republiky jen velmi malý význam. Socialisté, vyčerpavší již možnosti vlády ve spolku s republikány, vrhají se s Largem Caballerem v čele, proti pravověrnému komunismu, stávajíce se tak divokými jako anarchisté. Nejlepším důkazem toho je socialistická revoluce v Asturii v říjnu 1934. 
Syndikální organizace C.G.T. (Generální konfederace práce) jest ovládá.na socialisticko-komunistickou stranou. C.N.T. (Národní konfederaci práce) syndikální organizaci, ovládá F. A. I (Anarchistická federace iberská). 
Pohleďme teď na politicko-sociální vývoj v Katalánsku. Od počátku století rozvíjí se v Katalánsku politický zápas mezi měšťáctvem a dělnickými davy, nepříslušícími k anarchismu. Anarchisté se nemíchají do politiky. Po léta, kromě mála krátkých oslabení, vedoucím živlem katalánské politiky byl typ liberálně konservativní. To lze vysvětlit jak Společenstvím, vytvářeným r. 1907 ve jménu katalánského ideálu, tak bezmocností katalánské levice vždy omezené na malou menšinu podrývanou osobními neshodami. 
Politický obraz se radikálně změní ,příchodem republiky. Část buržoasie "Action Cataláne" opřela se o "Gauche cataláne" již předsedal Macia. Anarchisté pochopili ihned, jaký má pro ně význam podporovat v Katalánsku nadvládu levice. Protož zklamala část katalánského liberálního hnutí a pomocí F. A. I. mohla vyjíti vítězně levice, i s poměrnými úspěchy v postupných dalších volbách v Katalánsku. Tak mohla udržet monopol ve vládě samosprávné generality. 
Pak přišly všeobecné volby v únoru 1936; Lidová Fronta triumfovala v několika městech, jako v Barceloně, ne však ve většině Španělska. Přesto částečný úspěch stačil, aby vyvolal útok na vládu v Madridu a Barceloně. Každý prostředek byl dobrý: ukradení volebních protokolů, prohlášení neplatnosti a nové doplňovací volby, příčící se všem dosavadním zvykům. Tak se mohly vytvořit Cortesy s většinou Lidové fronty, které pak podporovaly levou vládu, jež skončila volby. 
Teď počíná velká práce: vláda se věnuje odzbrojení všech občanů, nepatřících k organizacím extrémních proletářů a ;pod záminkou pokusu o vojenský převrat 18. července, ruší armádu a rozdává zbraně komunistům a anarchistům. Odsouzenci pro politické či společenské přečiny (za společenský přečin jest považováno zavraždění zaměstnavatele, dílovedoucího nebo soudruha z dílny) vyšli již mocí vládní amnestie ze svých vězení, několik dnů po 16. lednu. Mezi 18. a 20. červencem byli všichni ti zločinci a všichni ti zloději osvobozeni a ozbrojeni stejně, jako ostatní milicionáři. Valencijská vláda korunuje později právně celou tu činnost, prohlašujíc amnestii všech přečinů vůbec, spáchaných před 18. červencem. 
Nemusíme jistě ani dodati, že po 18. červenci nemá již nad davem moci vláda ani soudnictví. Legální vláda se zabývá zahraniční politikou a propagandou, zvláště anarchistické výbory se zabývají politikou zahraniční, totiž sociální revolucí. V území, příslušícím vládě Madridské a Barcelonské, byla správa země takřka výlučně dána - od 19. července - v moc výborů F.A.I. (Anarchistické federace Iberské) U.G.N. (Generální unie ,dělníků) G.N.T. (Národní konfederace práce) P.O.U.M. (Dělnické strany jednoty marxistů-trockistů) P.S.U.C. (socialistické strany Katalánské jednoty), nepočítajíc ostatní výbory, přezvané "nekontrolovatelnými." 
V Katalánsku U. G. T., separatistická strana "Estat catalá", policie a občanská garda snažily se omezit záplavu a nadvládu F. A. I.. ale chování presidenta Compamyse snížilo misku vah rozhodně v prospěch F. A. I. Výbory se ovšem dovolávaly pomoci u nejfanatičtějších straníků, profesionálů, ztužených již v "pistolerismu", a vrahů, propuštěných z vězení. Řádně jich využily při "čištění", při zapalování chrámů, hubení kněží, přepadech a plenění soukromých domů, a nočních vraždách. S nimi, a dík jim, rozpoutali celý mechanismus hrůzy proti bezbrannému obyvatelstvu. 

IV.

Plán zničení španělského katolicismu

Nedošlo - znovu zdůrazňujeme - k zhroucení katolického Španělska. Jak jeme viděli, ohavnosti spáchané od 18. července, jsou přirozeným výsledkem řady událostí, jichž počátky jsou dávné, a které jsou stále vzrůstajícím projevem skutečného protináboženského běsnění. 
Země, a s ní všecka katolická zřízení, podléhají postupně stranám a syndikátům, napsavším do svého programu trvalou revoluci, a odhodlaným vnutiti Španělsku vládu protináboženského násilí, projevujícího se vykořeňováním všech vyznání, všech náboženských ústavů, všeho náboženského podnikání i cítění. Veřejné mínění projevuje ovšem tu a tam jakési zneklidnění; jsouc svědkem volebního vítězství středu a pravice v listopadu r. 1933, ale reakce není ani dosti rozšířena ani dosti prohloubena a zvláště ne rozumně vedena a využita. 
Krutosti, k nimž dojdeme, jsou tudíž pro vždy nezbytným výsledkem jisté politiky, za níž jsou mnozí odpovědni; jedni protože nepředvídali, nebo neměli dosti obraznosti, druzí pro naivnost, úzkoprsost, či přemíru prostomyslnosti a jiní pro nezdravé cítění. Těch, kdo viděli jasně, neposlouchal nikdo z toho velkého davu, rozjitřeného demagogií. Nejničivějšími byli, bezesporu, dnešní páni Španělska, marxisté a anarchisté. Jak pocítili možnost vítězství, již se dali přímou cestou a nelítostně uskutečňovali politiku, jíž měla padnout za oběť země. 
Nauky a činy Lidové fronty jsou velkým nástrojem revoluce, připraveným a uvedeným v chod šiřiteli Kominterny. Sama Lidová fronta jest obratné zařízení, jehož doznávaný účel jest dosti nevinný; totiž chrániti ohrožené demokracie, brániti liberalismus, proti němuž se útočí zastávati se ohroženého míru, a v celku bojovati proti fašismu. Tento teoretický program se ve Španělsku prakticky doplňoval volání z po soucitu s vězni, jako důsledkem vzpoury z října 1934, a klamnými zárukami bezpečnosti, řádu, pacifismu, a nedotknutelnosti osobní a majetkové. Později se vidělo, jaké ceny byly tyto záruky. 
Říkalo se, že mnoho Španělských katolíků, dokonce i kněží, vzhledem k tomuto programu, hlasovalo pro Lidovou frontu. I mnohé katolické ženy volily Lidovou frontu, myslíce, že tím pomáhají k osvobození vězňů z října r. 1934, ač toto osvobození bylo již zajištěno projektem amnestie. Takto nabyla Lidová fronta moci. A v příští kapitole uvidíme jak dle pokynů vlády a dokonce za její účasti podniklo se dílo zničení protichůdných organizací. Byly prohlášeny nezákonnými, počestní občané, jejichž společenské postavení bylo přec živlem pořádku, byli odzbrojováni. Pod jakoukoli záminkou, nebo prostě bez záminky, byly všecky okolnosti využity, vyprovokovány (zavraždění Calva Satela), aby ,se přivodil úplný rozvrat, mající přenésti výkonnou moc výhradně na výbory, způsobiti nesporné převládnutí marxistických a anarchistických nauk a všemocnou hrůzovládu. 
Takovými naukami a metodami se docilovalo systematického zničení všech základních hodnot, na nichž spočívá španělský sociální život. Zničí se hospodářství tím, že továrny, banky a vše co vytváří zámožnost dá se do rukou výborů tak se spěje rychlým krokem k hladu, vždy špatnému rádci. Ochudí se civilizace, literární, umělecká i vědecká kultura, vězněním, zabíjením a donucením k vystěhování intelektuálů nechtících sloužiti marxismu, ba i mnoha těch, kteří se nabídli k službám. 
Rodina byla zasažena zřízením úřadů vyřizujících "rozvody okamžitě". Zničí se spravedlnost odstraněním úředníků a soudců a nahrazením jich lidovými tribunály, které budou soudit s citem výlučné divokosti. Dokonce soud se nahradí prostým zavražděním, a ve vězení, doma nebo na veřejné cestě. Zničí se náboženství, považované za nejnebezpečnějšího nepřítele pro mravní a nadsmyslné hodnoty, které má a jimž učí; budou zapalovány chrámy, popravováni řeholníci a kněží. 
Ničení katolické církve děje se tedy dle promyšleného plánu, jenž ostatně připravuje zničení všeho náboženství. Tento plán se již dříve výbušně projevoval kdykoli, od počátku republiky, marxistické nebo anarchistické hnutí se bouřilo proti vládě, ať byla levá či pravá. V celém Španělsku přála vláda Levé fronty těmto výbuchům, nebo sama počala protináboženskými útoky již v noci voleb 16. února 1936. Toho dne vskutku skoro všade, vidíme jednotlivě se vyskytující - požáry, ničení náboženských obrazů a vraždy. Od 18. července jest pak pronásledování církve již silným a všeobecným směřuje k úplnému jejímu vyhlazení na celém území ovládaném rudými. Katolická církev jest však uchráněna všeho ničení a hubení v území zůstavším od počátku pod ochranou bílých. Na neštěstí v územích, které národní hnutí dobylo na rudých, vítězní vojíni a zachránci našli zničené chrámy, povražděné kněžstvo a vzpomínky krutosti podobného rázu. Všude, kde rudí zůstali pány, bylo zničeno vše, co mělo vztah k náboženství. V části Andalusie a Nové Kastilie, kde vládnou, v Murcii, Valencii, v Katalánsku, veřejná bohoslužba jest úplně zrušena mše sv. sloužené tajně jsou trestány smrtí na místě. 
V Biskajsku, od doby kdy tam existuje autonomní vláda zdá se, že bohoslužby byly obnoveny, jsouce vnuceny autonomisty proti vůli socialistů, komunistů a anarchistů; tito poslední však se nepokládají za přemožené; jen považují Biskajsko za výjimku nepříliš významnou, jíž lze strpět, když nemohou být úplnými pány situace. Baskům třeba věnovati trochu pozornosti - na konci knihy promluvíme o nich obšírněji. Biskajští autonomisté věřili, že Španělsko se rozpadá a doufali se zachránit vlastními prostředky, smlouvajíce se nejdříve s rudými a zbavujíce se jich pak, když až dobyli autonomie. Ve věci svobody náboženství nutno hledět na Biskajsko jako na zcela zvláštní případ. 
Toto zvláštní rozpoložení nezabraňuje však vraždám. Počátkem ledna Bilbao připravilo nám strašné divadlo hromadného vraždění nevinných obětí tyto krutosti nelze srovnati leč s vojenskými popravami na ústupu v Madridu a soustavnými vraždami v minulých měsících v Barceloně, Valencii, Malaze, a jinde. Zločiny Bilbajské jsou nejtěžší hanbou dnešní občanské války. Vražedné šílení vybíjející se na vězních, na nevinných nebo odzbrojených bytostech dosvědčuje dokonale, že všechen soucit a všecko křesťanské cítění zmizelo i v krajích hluboce katolických, podlehnuvších rudému vlivu. 
Baskická vláda, ústy svého presidenta p. José Antonia Aguirra hleděla se ospravedlnit, posunujíc otázku na sociální pole; dle něho jde o otevřený zápas "vykořisťujícího kapitalismu a hlubokého citu sociální spravedlnosti"; španělská válka by tedy nebyla ,,náboženskou válkou". Jakýkoli komentář stává se zbytečným před odpovědí, již považoval za povinnost dáti v otevřeném listu z Pampeluny, kardinál arcibiskup Toledský. 
Ostatně lze dosvědčiti, že list jest velmi šetrný i k osobě p. Aguirra. Tento pán popírá co komunisté a anarchisté přiznávají. O úmyslu a plánu vésti protináboženský boj nelze pochybovati. V dějinách lidstva nikde není zaznamenána divočejší a ničivější činnost proti svobodě náboženství. Jeden z vedoucích činovníků katalánské revoluce Andreau Nin, vůdce strany dělnické unie marxistické (P.O.U.M.), prohlašoval jej na jednom z lidových táborů slovy: "Republika nevěděla jak řešit náboženský problém; všecky vlády se tím problémem zabývaly. My, konečně, jsme ho rozluštili dokonale, jdouce naň ad kořene; zrušili jsme kněžstvo, chrámy a obřady." 
V Ženevě, v lednu, zástupce Valencijské vlády zažil horkou chvíli. Donucen zdrženlivým chováním k jeho vývodům p. Alvarez del Vayo, přes svou marxistickou horlivost, uznal za nutno říci: "španělsko bude demokratickým; uzná tedy svobodu vyznání." Tato slova byla však přijata s nevolí vládci rudého Španělska a ozvěnou tohoto rozhořčení ozval ,se novinář stojící ve službách anarchistů Ezequiel Endériz, v článku otištěném v orgánu anarchistické skupiny v Barceloně "Solidaridad obrera" čís. z 28. ledna; připomínáme, že jde o nejautoritativnější deník revolučního Španělska. "Salidaridad obrera" v celku nepovažuje za nijak významný jakýkoliv diplomatický projev, zvláště ne slova, jež padnou "v ženevských shromáždění". Oceňuje p. Avareza del Vayo jako "velkého humoristu", neboť ,;připustíme-li dokonce, teoreticky, že Španělsko zachová bohoslužby v kostelích, bylo by třeba určiti blíže v jaké formě je zachová, neboť lze přec věřiti, že jest mnoho naděje na zachování starého stavu." Žurnalista tleská ničení chrámů modloslužby obrácených v popel a upozorňuje, že "při věrnosti revoluční nauce nebylo s chrámy možno naložiti jinak". Připomíná k podpoře tohoto ospravedlnění nauku, dle níž "náboženstva jsou nevyléčitelným neduhem národů, neboť náboženství proniká až k podstatě ducha života, jak věřící náboženstev říkají k "duši" a tam se usadí jako mikrob, jenž zvolna zničí lidskou osobnost." Uzavírá proto: "Soustředit všecky síly proti církvi ještě nepostačuje." Důkazem, že se nesmí ustati v pronásledování podává: Jediný oltář již nestojí, ani jediná z těch loutek, které stavěli na oltáře; sotva přetrvalo ještě několik farníků a přec ti se snaží vrátit se k bohoslužbě. To se však nestane! Co řekl Alvarez del Vayo v Ženevě učinilo jistě skvělý dojem ve Společnosti Národů, ale tady ve Španělsku jsme se tomu smáli. 

V.

Církev ve Španělsku r. 1936

Dosti důkazů z "černé legendy" bylo za dnešní konjunktury vytaženo proti španělskému  katolicismu; všechny se však v základě sesují, přihlédneme-li pozorně k postavení Církve ve Španělsku r. 1936. Obviňovali Církev, že se dala do služeb státu, a že využila státu, aby ovládala španělský život. Ale od r. 1931 Církev a katolictví byly pronásledovány levicí, ovládající španělskou politiku; Církev byla olupována i zbrocena krví; veřejná moc ji vydala nízkým pudům davu vydrážděného touhou pokořiti i ničivou záští; moc Církve, krom ve věcech čistě duchovních, prostě neexistovala. 
Vytýkali kněžstvu, že nemá duševní úrovně, jaké vyžaduje moderní doba. Ale právě kněžstvo pracovalo, aby analfabetství ve Španělsku nebylo bez míry. Když zakázali církevní školy rázem, jak je známo, 600.000 španělských dětí, většinou z malého měšťáctva, bylo beze škol. Katolické vědecké ústavy, zvláště ve vědách historických, přírodních, matematických i astronomických podpíraly význam španělské vědy ve velké části jejího badání a učenosti. 
Připomeňme alespoň, krom mnoha jiných, tyto školy a ústavy: 
a) Technická škola Jesuitů v Madridě. 
b)  Kolej de Oňa, jesuitská škola a proslulou biologickou laboratoří (kde studoval populární La burn) 
c) Musicografický úatav P. Otaňa, jesuity v SanSabastienu. 
d) Středisko dějepisných studií v Bibliotece Escurialu. Vedl P. Zarco Cuevas se spolupracovníky velkých zásluh. Dílo utřídění knihovny, uveřejnění dokumentů a katalogu jest ohromnou prací. (Většina svazků v dobrém stavu, zvlášť arabských rukopisů, byla ukradena Rudými.) 
e) Vědecké práce a výzkumy Jesuitů v Madridě, jejichž revue "Náboženství a kultura" byla z nejlepších a nejvážnějších. PP. Negrete a Felix Garcia (jeden z nejlepších současných literárních kritiků) byli duší této revue. Oba jsou ve vězení. 
f) Práce z církevních dějin P. Villady, jesuity, jehož knihovna jest ve svém oboru nejlepší na světě (byla spálena v Madridu). g) Mezi archiváři z "Centre de Recherches historiquea" velmi mnoho bylo kněží, z nioh četní byli žáky slavného Miguele Asina Palaciose. 
h) V Santanderu byla katolická Universita pracující souběžně se státní Universitou. 
i) Středisko vědy Benediktinů Santo Domingo de loa Silos, pod vedením P. Serrana. Vědci jako P. Urbal byli velmi známi. O symbolismu v umění bádal P. Pinedo á Eatebaliz. O galské kultuře mnichové ze Samu. 
Nikde nezažilo katolictví tak hlubokého pronásledování, tak urputného a úplného jako v Katalánsku. A přec katalánské kněžstvo vynikalo duševní úrovní, jako tělesným soužitím s lidovým cítění:m Katalánců. Bylo tam kněžstva zbožné, vzorné a spolu svobodomyslné v nejlepším slova smyslu. Není možno mluviti o katalánské kultuře bez jmenování duševních středisek jesuitů, kapucínů a benediktinů z Montserratu. Nelze obírati se katalánskou bibliografií, abychom se nesetkali mezi nejlepšími a nejučenějšími historiky, filosofy a spisovateli katolickými, a kněžími či laiky. Nelze citovat dvacet nejslavnějších jmen dnešního Katalánska bez jmenování P. Miguela de Esplugas, filosofa, P. Ruperta de Mauresa, theologa, dra Cardé a dra Llovery, humanistů, P. Ignacia Casanovas, historika, PP. Suňola a Higinia Anglés, hudebních historiků, P. Albareda, bibliografa, P. Ubasha, odborníka v biblických studiích, P. Radése, astronoma. Musíme hledati v nejslavnějších dobách křesťanství, abychom našli příklad takového soužití kněžstva a lidu a tolika služeb prokázaných kněžstvem historické a duchovní kolektivitě. Budila v srdcích a duších kněžstva hluboké tužby; vnikali v ní a sledovali cestu, již razili a zúrodnili vynikající osobnosti současného katolicismu, jako biskup Torras y Bages, básníci Verdaguer a Maragall, architekt Gandi a malíř Llimona. Vše co patří k podstatě živé tradice, vše co je schopno obohatiti moderní život a touhy duše davu žádající nové tvorby s jisto,tou se našlo mezi katolickým kněžstvem v Katalánsku, služebnictvem prvé řady a nespočetným zástupem jeho nových stoupenců. A přece právě v Katalánsku ˇ kde nedošlo k nijaké občanské revoluci protináboženská zášť přivodila nejvíc a nejhlubších přečinů, protože jednala v nesmiřitelné, skoro nepochopitelné zuřivosti divokého ničení. 
Nelze tvrditi, že by mezi katolickým kněžstvem a lidovou duší byly rozpory či nejmenší spor. Lidová duše, úžasně vědomá tradice a dějinného pokračování minulosti, nemá zajisté ničeho společného s plebejskou agitací ani s teroristickými syndikáty. Lid, společnost občanů, nemá ničeho společného s rozčileným davem, vydrážděným zlými vášněmi, dobovou stravou; jako beztvárná, nehybná a ustrašená masa není lid. Kněžstvo a katolicismus pojili se se skutečnou lidovou duší a lidová duše je nezavrhla. 
Co lze tu říci ze stanoviska sociálního? Velekněžské nauky Lva XIII. našly v katalánském kněžstvu, a vůbec v celém Španělsku, nadšené obhájce. Kanovník doktor Carloa Cardó, slavný humanista, překladatel Senekův, řídí po deset let měsíční revue "Slovo křesťanské", která nabyla velkého významu a autority, a která nešetřila ve svých kritikách ani kapitalismu, ani nemírného autoritářství, ani ztrnulé konservativnosti. Hájila vždy dělnické zájmy a veřejnou svobodu. S ní většina katolického tisku vystupuje jako sociálně pokročilejší než měšťácký tisk, nebo tisk levice. Konference P. Labru S. J., nebo dra Masdexexarta, profesora semináře v Barceloně, došly k takovému sociálnímu radikalismu, že podráždily měšťácké posluchače a vyvolaly jejich protesty. 
Spisovatel nejvýš oprávněný, vzorný kněz a almužník nejchudší farnosti v Barceloně, dr. Ang Carbonell uveřejnil obšírné pojednání s názvem "Kolektivismus a katolická pravověrnost", v něm se pokouší čistě spekulativním způsobem stanoví co se shoduje s oběma naukami. Právě pro svou duchovní hodnotu a mravní odvahu bylo toto kněžstva tak jedinečně pronásledováno. Zášť proti nejlepším z jeho členů jest nejzřejmější vlastností této revoluce, o níž lze říci,  sestává výhradně z úplného rozvrácení základních hodnot. Tato zášť ukázala se v každém prostředí. Dav "pistolerů" a vězňů z veřejných žalářů pod spoluvinnou ochranou neschopných, průměrných lidí vyšinutých k vládní moci, prováděl zločiny  zakládal požáry. S největší krutostí běsnil pro čestnému politiku, nestrannému úředníku, dobročinnému hodnostáři, proti vzdělanému a oblíbenému kněžstvu, proti nespornému vzdělanci, krátce proti lidem zásad, velkomyslným, svobodomyslným chápajícím a snášenlivým. Spíše chránil sobce nevystupující veřejně, stojící stranou politiky neznající utrpení s bližními a kteří místo, aby řídil průmysl a tvořili národní jmění, ukládali peníz v ústraní, a ty, kdo neměli zájem na veřejnosti. 
Nechceme omlouvati španělskou církev z možných chyb; není však pochyby o apoštolském cítění a upřímnosti španělského kněžstva. Nejmenší pochyba byla by tu těžkou urážkou skutečnosti po důkazech, jež podalo od 16. února 1936. Španělské kněžstvo vytrpělo všecky mrzkosti a mučení, jaké si lze pomyslit. Nic podobného tomuto utrpení nenajdeme v dějinách křesťanství od prvních dob k velkým pronásledováním římskými císaři. Počátkem ledna 1937 byla zaznamenána již oběť 11 biskupů a 16.750 kněží. Mezi tisíci mučedníků není jediného případu odpadnutí. Takové kněžstvo bude ověnčeno aureolou slávy do věčnosti. Získali obdiv všech Španělů věřících i nevěřících, pokud si alespoň zachovali smysl pro duchovní hodnoty. 
Jisto je, že před dnešním pronásledováním sympatizovali i kněží s Lidovou frontou. Dokonce někteří - nečetní - veřejně konali propagandu pro levici. Čtyři z nich pokračovali v propagandě anarchisticko-marxistické pro Valencijskou vládu: Leandro Lobo, vikář ze San Ginés v Madridu; José Gallego Rocafal, kanovník z Grenady, ve vzpouře proti církevní autoritě; Garcia Gallego, kanovník ze Segovie; Galligás, kanovník z Kordovy. Ti ovšem nebyli pronásledováni, jsouce povolnými nástroji protikatolické propagandy byli chráněni. Pohoršili se hrůzami boje u Madridu, ale nepohoršili se při vraždění 16.000 jejich bratrů, mučedníků víry, zemřelých mimo okruh válečného pole, před válkou, nebo v krajích, kde nebylo vojenské vzpoury. 

VI.

Kdo jsou viníci spáchaných zločinů?

Mluvilo se již před dnešními událostmi o zodpovědnosti levých intelektuálů, jediných kdo měl přízeň oficielních míst ve Španělsku v tomto období. 
Tito intelektuálové hráli na Iberském poloostrově dějinnou roli, jakou hrají často intelektuálové v podobných revolucích. Připravovali duchy těch, kdo mají být předmětem útoku, aby na sebe dali útočí a dráždili útočníky, aby vyšli do ulic. V revolučním období, když zákonnost - bez ohledu na dekorační vládu - byla odstraněna, ulice vedla a poroučela. 
Zločinné pudy se odpoutaly a bylo snadno několika dobře připraveným vůdcům užíti jich k "uskutečnění" revoluce. Nebylo třeba mnohých k provedení toho. Taine napsal, že počet zapsaných! v Klubu Jakobínů, kteří rdousili terorizované město, nepřesahoval šest tisíc. Připočte-li se k tom: deset tisíc fanatiků k uvedení revoluce v pohyb dvě stě lidí k provádění vražd, dostaneme přesný počet stačící k beztrestnému pěstování diktatury a hrůzovlády. 
Několik set zuřivců, s vrahy konajícími jejich rozkazy mohlo tak po tři roky ovládat město o 700.000 obyvatelích, jímž byla tehdejší Paříž; týmž způsobem a v podobném poměru jiní zuřivci ovládali Madrid, Barcelonu a Valencii. Historikové se ptali, jak možno vysvětlit pasivitu a resignaci Pařížanů oné doby; zdůrazňovali zahraniční válku a zvláště hrůzovládu, jež se stala zákonnou mocí. 
Podobně můžeme vysvětlit stav v Madridu, ne však stav v Barceloně a Valencii. Předně nejde o válku národní, ale občanskou, a k tomu pp. Azaňa a Largo Caballero odhalili, že milicionáři bez vlasti bojují za neodvislost Španělska. V Barceloně, jako ve Valencii vojenská fronta jest velmi daleko a k tomu ti, kdo řídí hrůzovládu a ti, kdo legálně vládnou, nejsou tytéž osoby. Již dvacetkrát p. Companys  vzdor všemu protektor F.A.I. - stěžoval si na nepořádky, jimž sám nemůže zabrániti. V světle dějin hrůzovláda vždy jeví se zbytečnou a neužitečnou krutostí, i v případu, kdy byla nevyhnutelnou; nikdy však nebylo, aby si kdo dal tak málo práce vymyslit aspoň záminky, ať jakkoli plané, k jejímu ospravedlnění. Pokud jde o zjevení nových osobností rudá revoluce jest naprostou pohromou. Nezplodila jediného velkého tribuna jako francouzská revoluce, nijakého velkého organizátora jako revoluce ruská. 
Jediní noví lidé, jediní lidé prvých řad, objevivší se v plném světle jsou bandité, lupiči bank, jako Durruti nebo vůdci "pistolerů" jako Garcia Oliver. Aby obsadili ministerstva, byli nuceni příslušníci levice obrátiti se k skoro neznámým, k lidem pátého řádu. 
Kdo jsou tedy viníci požárů a zločinů? Každý, kdo četl dobré knihy o teroru francouzské Revoluce, nebo Revoluce bolševické, ví, jak dochází k takovým katastrofám. Vůdčí duchové, malá menšina, používajíce několika nepříčetných lidí bez ducha nebo několika fanatiků, vnutí všeobecné ničení. 
Tak v Katalánsku nákladní auta s půl tuctem banditů, navštěvovala v.si; odpravili faráře, který nevěděl jak, nemohl, nebo nechtěl utéci, polili kostel zápalnými tekutinami a zažehli ho, několika dynamitovými patronami vyhodili do vzduchu pomníky. Jestliže někteří obyvatelé, v citu úcty nebo lásky chtěli zabránit ničení, byli záhy umlčeni přesvědčující výmluvností "pistolerů". Děti, zvědavci a vlažní dívali se na ničení, ostatní, velká ,většina, zůstali zavřeni ve svých domech, vězňové pocitu bezmoci, chvějíce se hrůzou od dob, kdy civilní garda zmizela, odzbrojena nebo rozpuštěna nechala volnost místním výborům nebo pojízdním tlupám. Všichni vážení venkovští občané, všichni, kdo by byli a to organizovati odpor, posíliti odvahu ostatních: lékárník, lékař, kupec, starý karliata, místní vůdce Ligy, vysloužilý voják, byli zavražděni ve svých bytech, na náměstí,na silnici nebo na hřbitově. 
Kdo spáchali tyto zločiny? Jeden z anarchistických vůdců Peiró ve své knize to dle pravdy doznává: Všecky strany a skupiny syndikalistů či Rudé fronty měly účast ve vraždách. Po právu však sluší uvésti, že v Katalánsku byly prvé zločiny spáchány živly z F. A. I., pravidelně nekatalánskými, a pověstnými již ze dřívějších vzpour. Barcelonské předměstí La Torrassa, se proměnilo v pevnost F.A.I. Je to velmi zajímavý případ místa úplně anarchistického, obývaného živly velmi různorodými.  Sami se považují za nejčistší jádro hnutí, a majíce vlastní radiovou stanici, osvojují si vedoucí funkce. Dokonce i prohlásili, prostřednictvím jistého velkého pisálka, že Murcie dobyla Katalonii a že katalánština je tam zakázána. 
F.A.I. se svými různorodými živly zahajuje v Katalánsku řadu ukrutností; záhy všecky výbory a skupiny počínají se předhánět ve vraždách (říká se, že trockistická P.O.U.M. se zvláště vyznamenala. Lid se opojil puchem krve. Zločinné pohnutky byly den ze dne nižšího rázu; počalo vraždění ze záliby, rozdivočení, z chorobné žízně po zločinu, pak pro krádeže a konečně, aby vydírání se udrželo při ceně. 
Španělská revoluce, v mnohém tak dravá jako revoluce ruská, liší se od francouzské Revoluce, že v ní naprosto není citlivůstkářství. Španělští marxisté nejsou žáky Rouseauovými, nýbrž Leninovými sektáři. Španělští anarchisté již zapomněli literárního humanitarismu svých prvých učitelů. Mezi všemi ohavnostmi ve Španělaku, o nichž jsme se dozvěděli, není ani jediného případu citlivůstkářství. Vyjímaje případy ˇ a ty nejsou vzácné ˇ kdy jde o osobní mstu, jsou zabíjeny osoby vrahům neznámé; přijdou do vsi, aby ji "očistili" jako k prostému služebnímu výkonu. Jiné případy - na příklad na jihu - .projevují sadistickou divokost; znásilnění, smilstva, po smrti či před smrtí oběti, nebo mrzačení, došlo až k tak ďábelskému vynálezu, že zabíjeli řeholnice a jiné ženy zapalujíce dynamitovou patronu, již jim vpravili do pohlavního ústrojí; vykapávali z hrobu a veřejně vystavovali mumie řeholnic. 
Sadismus a nekrofilie. Oběti milicionářů byli nuceny kopati si vlastní hroby. V San Feliu de Guixols poprava na hřbitově se proměnila v honbu po hrobech. V Puigcerdá pohřbívali položivé, které po.střelili, ale nezabili, a kteří zčásti zahrabáni v čerstvé hlíně dokonávali před očima kolem jdoucích trhajíce ještě rukama. Bezcitnost, nekrofilie! 
Jak jsme daleko od jakobínských řečí k poctě ctnosti. Garcia Oliver, ministr spravedlnosti ve Valencii, horuje pro důstojnost vězně obecního práva. Není stopy dojetí, ba ani rozkoše u těch, kdo vedou tragické autobusy. Tleská se milicionáři za pohotovost jakou zabil otce a syna, zabrániv vzrušující scéně mezi nimi. Guilotina jest jen divadelní zábavou, srovná-li se s barbarstvími španělských výborů. 
Citovost si nechávají ku propagaci v cizině. Lidová fronta rozšířila obrazy a prospekty velmi dojemné. Hýřila fotografiemi dětí usmrcených, prý, leteckým bombardováním. Zjistilo se, že některé z těchto fotografií jsou z úmrtní komory v Paříži. Jistě v každé válce jsou nevinné oběti budící právem hluboký soucit. Jsou protestem proti válce. Válka jest vždy strašná, i jde-li o spravedlivou válku, jako právě jde ve Španělsku o válku obranou a nutnou. Bez hnutí národního povstání bylo by celé Španělsko tím, čím jest dnes Katalánsko. Francie i celá Evropa byly by v nebezpečí. 
Nutno však připomenouti, že ti horlitelé, kteří nestoudně ukazují mrtvoly dětí, nevinných náhodných obětí nějakého bombardování, jsou spolupracovníci těch, kdo chladně vraždili za válečným územím bezbranné lidi; děti před očima rodičů, rodiče před očima dětí, vraždili modlící se řeholníky a uděšené řeholnice ... A ty všecky zločiny se děly i ve městech a vsích, kde nebylo vojenského povstání ani vzpoury, jež by mohla být těm krutostem záminkou. 

VII.

Vandalismus a duchovní znovuzrození

Nelze popříti, že věci dnešním podobné se děly ve Španělsku již po staletí. Nemůžeme popříti naši dějinnou hanbu; všecky národy měly své dny zmatků. Španělské jsou bohatě vyváženy - mnohem četnějšími - dny velikosti a nesporné slávy. 
Před událostmi dneška, nelze zabránit, aby se nevzpomnělo obrazů vandalství spáchaných v dobách, kdy ani Reformace, ani liberalismus, bezvěrská škola, ani socialismus nebo anarchismus se ještě neobjevily ve španělském životě. Podobné události byly pozorovány ve vzpourách v Katalánsku (Remenees) Valencii a na Baleárech (Germanies). 
K oněm revolučním hnutím došlo v patnáctém a šestnáctém století, v dobách, kdy církev vládla. Již tehdy v Katalánsku jako ve Valencii a Majorce páchali vzbouřenci všemožné krutosti, od žalářování a poprav jednotlivců ke hromadným útokům, bombardováním a obléháním domů a měst, až i k mučení dětí a žen a k strašným pomstám. Byla to celá stupnice nelidských zvěrstev, pohromy jako mor, hlad a všecky msty s bořením klášterů, o nichž se tvrdilo, že jejich zvonice slouží k střelbě a vůbec všechny hrůzy revoluce. 
Scénp jako dnes děly se po celém Katalánsku r. 1835, kdy byli hromadně vražděni kněží a páleny kláštery. Tehdy jako dnes. byli kněží mučedníci a byly ničeny slavné budovy - některé, jako klášter v Poblet, nádherné památníky umění, dějin a národní kultury. A jako dnes, ty zničené budovy byly svědectvím staré kultury kata1ánské vlasti. Zdálo by se, patříme-li na obnovu těch zvěrstev, že celé století se marně snažilo o obrodu katalánské kultury. Dnes však jde o něco jiného. 
Vidíme cosi nového a příznačného v dějinách španělských revolucí: totiž že ničení dělo se dle předem stanoveného, přesného plánu, jenž jest součástí metodického programu a to přesně toho plánu, jaký rozvinula předpověď marxistických a anarchistických ideologií. Co bylo kdysi občasným projevem vášnivého cítění, svedeného neznalostí a barbarstvím, divokým výbuchem vášní plebejců, je dnes snaha, rozvášněná řečmi revolučních vůdců, definitivně zničit náboženské symboly a osoby těch, kdo představují a udržují náboženství. Máme však za to, že výsledky budou tytéž, jako kdysi. Kdysi se nezdařil divoký nápor k zničení chrámů, a nezdaří se ani dnes, byť spousty byly sebe horší a větší, a ničení sebe rozšířenější a důkladnější. 
Většinou několik roků stačí pro znovuzřízení, vzkříšení chrámů, ač, bohužel, co nikdy se nevzkřísí, jest vznešenost a krása těchto památek Domýšlejí-li se plebejci, že zničili ducha, jsou obětí velkého omylu, neboť tento duch se znovuzrodí s ještě větší silou. Myslí-li kdo, že zničí řeholníky, bude míti chvilkový úspěch, ale krev mučedníků bude semenem nové žně. Jako vždy v podobném případě, sama oběť ve své čistotě žehná smrtelné ráně, jíž přestoupila práh :věčné a vytoužené vlasti a je-li oběť nečistá, mučednictví ospravedlňuje a očisťuje. 
Nesmíme nikdy zapomenout, že dílo barbarského ničení se vybíjí vždy na vzácných dílech lidí, na umění, na knihách, jež nemožno nikdy obnoviti. Umělecké dílo a kniha mohou sice býti nahrazeny jinými, nebudou to však již, tytéž; tyto kulturní hodnoty byly zničeny na vždy. V takových pohromách jest obyčejně účastná jen nevědomost, nebo prostě barbarství, divoké barbarství, rozběsněné proti víře, nespočívající však ani v budovách ani v jejich obyvatelích. Duch jest nezničitelný. Nic ho nezničí, ani záměry vandala, zločince nebo blázna. Duch - řekl již Maragal před ničivými událostmi r. 1909 - jest vždy uchráněn. 
Právě když se rozpoutaly poslední bouře r. 1936, katalánský ,spisovatel, redaktor "Catalogne sociale" p. Ramon Rucabado vydal knihu: "Vzpomínky na r. 1835", o němž poznamenal správně: "Klášterní život se znovuzrodil záhy, a co má ještě větší cenu než vzkříšení klášterů, umění a vlasti, všude bylo viděti křesťanskou dokonalost. Neplodné ničení r. 1909 jest nejslavnějším důkazem, že v řádu pekelných přání; sekularizace vnucená r. 1835 a démonickou zuřivostí zůstala bezvýslednou. Sám revolucionář Peiró v citované již knize, vzdor své příslušnosti ničitele chrámu a Bohovraha - se pohoršil nad hrůzami, spáchanými při provádění jeho vlastních zásad. Píše: 
"Pohanský Řím pronásledoval s krvavou záští prvé křesťany a přece křesťanství zvítězilo ve vědomí lidových davů a mezi pohany ..." „Pronásledování a mučení prvých křesťanů bylo na počátku, jimž zahynul Řím Cesarů." ... "Sovětské Rusko chtělo vykořenit ve svém lidu náboženský cit a rozněcovalo selské davy; chtělo zúčtovat s hlubokým vlivem, jaký měly ještě ikony na duši lidí, osvobozených z carské tyranie;  bolševici museli naposled se smířiti a respektovat hluboké kořeny, které zapustilo náboženství v zemi, podrobenou otroctví." ... "Protože (dodává, pojednávaje o protináboženské zášti španělské revoluce) pronásledování náboženského citu plodí nepopíratelné právo - to by lidové masy neměly nikdy zapomenouti - je to totéž právo, které požadujeme, jsme-li pronásledováni pro naše politické a sociální cítění." ... "Proto neomlouvám nešikovnost těch, kdo právě teď, kdy zbývá ještě tolik vykonat, plýtvají svou energií v ničení obrazů a vyřezávaných předmětů, (sic!) pod jedinou záminkou, že jde o věci náboženského rázu ..." "Toto jednání není částí spravedlnosti a pro věc revoluce zcela zbytečným. 
"Všeobecné zavržení náboženství - dodává pak - "bylo pojímáno tak doslovně, že pronásledovali a vraždili všecky faráře a všecky řeholnice jen proto, že byli faráři nebo řeholnicemi," takže nejen kněží a řeholnice, ale i "občané, stoupenci pravičáckého smýšlení, ba i ti, kteří jimi nebyli, ale jednou hlasovali pro pravici, byli vražděni jako psi zbabělým a zločinným způsobem . .." "Šílené pronásledování a vypleňování - praví dále Peiró - vymklo se všem hranicím mravnosti a lidskosti.  Krev se prolévá pro zábavu . . . a přesahují se daleko hranice hněvu a citu pomsty - jež jednou propukne - pak zdrtí i nás a obrátí v popel fyzicky i mravně! 
Nemůžeme si přáti průkaznějšího svědectví, než toto. Dává nám ho jeden z těch, kdo vedli revoluci, ale sami jí byli zarmouceni. Nelze tedy najíti důvodu, jímž by se ospravedlnil protináboženský vandalismus ve Španělsku, alespoň nijakého důvodu, jež by měl nějaké platnosti. Propagátor Lidové fronty p. José M. de Semiprun Guerrea, říkající o sobě, že jest katolíkem a jenž za dnešních okolností přijal placené místo ve valencijaké anarcho-marxistické vládě, uveřejnil brožuru v níž vykládá vady španělského katolicismu. Jak ospravedlní však tyto vady, že Lidová fronta boří chrámy a hubí kněžstvo a řeholnice? 
Pan Semprun Guerrea soudí, že útoky na náboženství jsou přirozeným následkem souhlasu církevních vrchností a hnutím, vedeným generálem Francem. 
A přece nejsou mu neznáma vzbouření a krutosti bez počtu, jimiž se projevoval protináboženský vandalismus od chvíle, kdy - v únoru 1936 - Lidová fronta se ujala vlády. Proti těmto bouřím protestovali všichni vůdcové oposice v řečech, pronesených ve sněmovně. Poukazovali na ničení uměleckých děl, náboženských obrazů, památek polychromované barokní skulptury - pýchy Španělska; Calvo Sotelo v jedné ze svých posledních řečí uvedl seznam spáchaných zločinů. To vše jest zapsáno v protokolech zasedání kortesů od února do července. 
Madridský časopis ABC přinesl soupis o vzbouřeních v čísle z 17. května 1936. Částečný soupis vandalských činů, spáchaných od února do dubna, vyšel též v ilustrované brožuře, vydané v dubnu ve Francii pod názvem: "Le Front po!pulaire en Espagne; la terreur rouge." Od 16. února do 15. června bylo úplně zničeno 160 kostelů; dalších 251 bylo vypáleno, zčásti pobořeno, nebo na ně útočeno; 269 vražd spácháno a 1.287 osob přepadeno a vážně zraněno - mezi nimi mnozí kněží. Živlům Lidové fronty nebylo třeba vojenské "provokace", aby se dali do práce v protináboženském a zločinném ničení. Není rozdílu mezi výtržnostmi před 18. červencem a po něm. Tyto jsou prostým pokračováním oněch. Vojenské povstání a národní hnutí, jež následuje, jsou opravdu povstáním proti onomu stavu, jenž nesměl již dále trvati a pokusem o osvobození, aby se zabránilo úplnému zničení všeho, co Španělé považují za samu duši své vlasti.